Minulost: Kdysi dávno, když jsem byl ještě malý kluk (v ruce šíp a luk), holdoval
jsem kolektivním sportům - jak to tak již u desetiletých hochů bývá, především
fotbalu. Díky své postavě (nížka ekvivalentní trpaslíkům z Hobita - a jak by
řekl Gimli: "Spíš přirozený sprinter než vytrvalec") a
zarputilosti (vysoká jako u Bilba Pytlíka z téhož díla) jsem nebyl k zahození.
Jednou jsem si bohužel spletl s míčem tyčku branky - a to víte, tehdy to ještě
byly kvalitní tyče, žádný plast - a bylo hotovo. V očích slzičky, pak půl roku
berličky a následoval výrok vladaře mé sádry (chirurga) o tom, že si do míče
již nekopnu (cítil jsem se asi jako Superman, kdyby mu dali Kryptonit za
tričko).

Aplikoval jsem zaručenou metodu "levým uchem sem, pravým tam" a
vida, během několika měsíců jsem opět poskakoval po trávníku - sice se již
nejednalo o plynulé a ladné pohyby laně, spíš jsem byl jako srnec, který olízl
flašku, kterou zanechali trampové u ohníčku, ale co... klukovi přece nemůžete
zakázat hrát fotbal!Respektive - zkusit to můžete, víc nic.

Co čert nechtěl, začalo se mi rozvíjet (v mládí úspěšně potlačené) astma.
Táhlo mi na patnáct a opět jsem uslyšel ono kouzelné "Hochu, s astmatem hrát
fotbal nemůžeš". Za ty roky jsem vynalezl novou metodu, která zaručovala mnohem
asertivnější přístup k příjímání takovýchto informací: "Vaše ústa se sice
hýbají, ale protože nemluvím já, tak to asi filtruji." Já prostě ten
fotbal hrát budu!

Takže abych případné čtenáře dlouho nenapínal - ano, hrál jsem. Mladý
talent, rychlík obsluhující lajnu, buldozer v obraně a tak dál. V sedmnácti
letech jsem si zhmoždil kotník - ten samý, jako před sedmi lety. Když se
tak stalo, viděl jsem všechny svaté, nějakého toho čertíka, co mi šeptal
"Neblbni, to dáš" a pak doktora, který mi řekl, že to tedy jako
nedám... už definitivně. Blbost, já ten fotbal hrát budu!Po roce plných
komplikací a rehabilitací jsem se vrátil na trávník. Hodně rychle jsem
poznal, že mi zvoní Zvoník matky boží a po krátkých etudách, kdy jsem se
zkoušel vrátit, jsem to vzdal. Těžko se hraje fotbal, když nemůžeš používat
preferovanou nohu a těžko se soustředíš na hru, když polovina mozku musí
kalkulovat, aby si špatně nedošlápl - párkrát se to stalo a vždy to bylo
několikatýdenní martýrium s dlahou, bandáží a ledem. 

Od sportu jsem upustil (nechtěl jsem, musel jsem), bylo mi devatenáct.
Přestal jsem se bát najíst, životosprávu jsem držet nemusel a pivečko je přece
taky tekutina - a vypít má člověk alespoň dva litry tekutin denně, jako bývalý
sportovec s vyšší spotřebou raději tři... a ono ejhle. Postupem času se
objevily zdravotní potíže. 

·       
Astma se rozbujelo do neuvěřitelných rozměrů. Měl jsem (a stále bohužel
mám) aerosolové foukačky (jako represi) i foukačky s tvrdou náplní (jako
prevenci) zároveň, pokud jsem je nepoužil v nějaké kombinaci alespoň osmkrát
denně, nebyl jsem ve formě. Problémy s dýchacím aparátem mi nedovolovaly
usnout, a když už jsem usnul, nebály se ozvat v noci a probudit mne.  

·       
Migrény se u mě rozvinuly z ničeho nic. Nebylo to takové to bolení hlavy,
bylo to to bolení hlavy, kdy vás bolí i mít otevřené oči potmě, lebka
je naplněna nadrceným sklem a zvracíte proto, že vás hlava přestane
alespoň na chvilku bolet - podle svých deníků bolesti jsem tímto stavem trpěl v
průměru 20 dnů v kalendářním měsíci. Většinou platilo, že s migrénou jsem
vstával i chodil spát, prostě žůžo labůžo. 

No a protože jsem kvůli bolestem hlavy baštil prášky na bolest jako
lentilky, byl jsem rodinou dohnán k návštěvám neurologa - následovaly cétéčka,
rentgeny, éégéčka a další vyšetření, jejichž zkratky si nepamatuji. 

Závěr? Nasadíme prášky, víc prášků no a pak je změníme a nasadíme jich také
raději víc, protože vlastně nevíme, co s tebou je. Díky, díky, díky. Rok a půl
jsem se nechal ubíjet něčím, co nikam nevedlo - a jak říká jeden poměrně chytrý
člověk: "Jen blázen opakuje ten samý pokus se stejnými vstupy a očekává různé
výstupy." (A. Einstein).

Kdyby si tak lékaři dnes nemuseli krýt záda, bát se žalob zleva, zprava,
zepředu nebo zezadu a mohli by vám do očí říct pravdu: "Seš tlustej
jako prase, ty se divíš, že máš tělo na hadry?" Ano, musel jsem si to říci
sám. Pravda, použil jsem poněkud peprnějšího výraziva, ale účinek se dostavil.
Pro ilustraci - bylo mi 27, moje nížka je konstantní již od školky -
165 centimetrů - a moje váha krásných, tučných a absolutně nezdravých
(necelých) 90 kilogramů.

Začátky:

Neměl bych vlastně vůbec běhat (kvůli nohám, astmatu a tak dál), ale což,
zkusit se to musí a vypadá to lákavě. Salámová taktika (chůze-indiánský běh a
tak po dobu několika měsíců) není pro mne - já jsem byl fotbalista! Došel jsem
do obchoďáku, nakoupil zeleninu nejvyšší jakosti (říkali to v televizi), černý
chléb (co na tom, že byl z pšenice, já nejsem rasista!), nějaké jogurty
(bílé, med, co jsem do nich pak nalil, se nepočítá) a odnesl to domů. Obul
jsem staré turfy (ještě byly od bláta z posledního fotbalového tréninku před
lety), navlékl potrhané tričko (schválně, aby si sousedi mysleli, že jako běhám
často) a nezapomněl jsem ani trenýrky (mé tělo nebylo funkční, nepotřebovalo
funkční oblečení) a vyrazil jsem na svých prvních 5 kilometrů (alespoň
jsem si to myslel).

Po 300 metrech mi došlo, že jsem přestřelil (asi jako kdyby NASA chtělo
poslat Apollo na Měsíc za pomoci kalkulačky místo počítače) a po kilometru jsem
se začal plazit domů (doslova). Nohy jako sulc, břicho rozteklé a na plíce bych
potřeboval kárku. Moje ego utrpělo - bohužel jsem netušil, že druhý den bude
trpět i tělo... trpělo fest a já jsem trpěl s ním. 

Nejsem ale máslo, ne?Běhat musím! Zamiloval jsem si tu volnost hned při
prvním výběhu. Nikdo, ani moje tělo mi v tom nebude překážet. Budík na půl
šestou (ještě několik dnů před tím jsem se nebudil před devátou). Vstal jsem,
hlava bolela, ale nechci prášky, rozběhám to (nakonec jsem je do sebe naládoval
hned, jak jsem přiběhl) - dávám si vodu a vyrážím. Chvilku strpení... A je to
tam! Dal jsem to o kus dál než včera. Správné jídlo, voda, odpočinek, druhý den
za mnou. Třetí den bylo peklo - svaly (ta hmota, z kterých jsem svaly budoval)
pálily jako čert - ale vyrazil jsem (vstříc osudu). 

Dny plynuly a byl za mnou první měsíc se zdravou výživou a běháním. Z
trosky, která se bez inhalace aerosolu a nějakého toho prášku ráno nevstala, se
stal terminátor, který za třicet dnů dokázal nemožné (vzhledem ke svému
předešlému osmiletému zahálení) - běhal jsem 5 kilometrů bez pauzy a
především - bez použití aerosolu v průběhu běhu! No dobře, 10 minut na kilometr
není terno, ale pro mne to znamenalo víc než cokoliv jiného. A jako bonus? No,
váha! Za měsíc jsem shodil 7 kilogramů! Netrpěl jsem hlady, jedl jsem i
sedmkrát denně, na pivo jsem také zcela nezanevřel. Borec. To byl panečku
impulz!

Po půl roce, kdy jsem se snažil běhat každý den a jedl jsem zdravěji, jsem
se dostal do zcela jiného stavu. Veškeré užívání léků bylo sraženo na (odhadem)
poloviční množství, hmotnost se pohybovala kolem 75 kil a rapidně narostla
svalová hmota (především na nohách, ale i na břiše) - jen ta výška je neustále
165 centimetrů. 

Jak je to v každé dobré pohádce - tohle prostě nezahodíte. Od března roku
2013 běhám.

Přítomnost:

Nejsem sice začátečník, ale jsem bývalý fotbalista, který běhá tak, jak mu
to oddělané kotníky a kolena dovolí, to znamená, že oslnivého tempa
dosahuji pouze tehdy, když mi svítí slunce do očí a já se řítím dolů z kopce (a
to musím zakopnout a padat). 

Rychlostně se tedy blížím želvě šplhající na kopec (cca kilometr za 7 až 8
minut). Navíc, jelikož nejsem správně trénovaný astmatik, po prvních dvou
minutách výklusu jsem rudo-fialový v ksichtě a plivu plíce, ale hlavní je, že
se kochám se přírodou. Naštěstí, alespoň nyní na podzim, nemusím zmínit i
nějaký ten špíček, který mne ještě stále dělá mužnějším - schovám je pod
mikinou a nikdo nic neví. 

Cítím se velmi dobře - váha se pohybuje v rozmezí 65 69 kilogramů, léky na
astma používám minimálně (při špatném počasí nebo když se necítím dobře) a
migrény se pro mne staly takřka sprostým slovem (už jsem zaznamenal i několik
týdnů bez nutnosti vzíti si prášek), pořád jen ta výška - neustále 165
centimetrů...

Opět se cítím jako člověk!

Budoucnost:

Ve zdravém těle zdravý duch, proto běhejme pro radost - my, kteří
nezávodíme.

Závěrem:

Rád bych poděkoval redakci RunGo.cz za vyvíjené aktivity, které na českých
portálech tak dlouho chyběly - nebo jim chyběla potřebná dávka soudružnosti a
provázanosti.

Děkuji za pozornost a přeji hezký den! Dodám ještě pokřik zmoženého
běžce: "Hůůů áááá! Na kopéééc!" 

Zdroj:https://rungo.idnes.cz/jak-jsem-zacal-behat-a-zhubl-ddx-/ctenari-sobe.aspx?c=A140907_185901_ctenari-sobe_jid