Kam to spějeme?

Nebyly vždy tohle první příznaky nejhorších lidských apokalyps?

A pomalu ani není kam před tím utéct. Valí se to na nás odevšud. Jedna horší zpráva přebíjí druhou. Jedna senzace pak další.

Není se potom čemu divit, že lidé kolem nás se stávají čím dál víc otrlejší a nezajímají se o nic jiného než o svoje sobecké zájmy. Jediným životním smyslem se jim stalo, jak kde koho napálit, okrást, zesměšnit a případně i jakýmkoliv způsobem zlikvidovat.

A podle toho v takhle zavšivené společnosti vypadá i výchova nových generací.

To už je jen tragédie. A vlastně následek nebo spíš důsledky chování lidí kolem mládeže od rodičů přes celebrity až po vrcholné politiky.

Možná by bylo dobré, aby se každý z nás na chvíli zastavil v tom štvaní za něčím, popřemýšlel, pokud je toho schopen a zavčas zatáhl za záchrannou brzdu.

Jinak nebude za chvíli ani co zachraňovat. Vždyť už teď se u nás dostáváme pomalu do válečného stavu mezi generacemi.

V současné době jen hodně málo věcí z nás dělá slušnější lidi. A jednou z nich je běh a také běžecká setkání nejrůznějšího zaměření. Od kolektivních tréninků, kempů až po závody. Tam se setkávají snad poslední slušní lidé této společnosti a je tedy na nás, na běžcích, abychom jako sportovní misionáři započali s obracením národa na správnou cestu. Nevím, jestli to pomůže a jestli je ještě vůbec na to nějaký čas. Ale co nám jiného zbývá, pokud nechceme žít v tak hnusně zdevastované společnosti, než se aspoň o něco pokusit.

Je možnost někam utéct? Není. Je pravda, že se dají vytvořit různé víceméně izolované skupiny lidí s nějakým zaměřením, ale přece tu nejsme od toho, abychom se sdružovali do nějakých sekt a z nich kolem sebe plivali oheň a síru. Nebo případně trpně čekali na konec světa zasažení nějakým pochybným vlivem šíleného fanatika.

Myslím si, že musíme začít pomalu mezi lidi dostávat tu kamarádskou a přesto soutěživou podstatu běžců a pokusit se přitáhnout jich co nejvíce mezi nás, aby se podívali, že se dá žít i jinak. Bez stresů, svinstva, podvodů a závisti.

S úsměvem, pohodou, radostí ze života a pohybu a v neposlední řadě také vlastně správným životním stylem. Kde jinde tohle všechno uvidíte než na běžeckých závodech. A nejvíce na pak na těch malých regionálních, kde se skoro všichni navzájem znají.  Všichni pomohou nově příchozím zapadnout mezi ostatní tak nějak naprosto samozřejmě a automaticky, že jim to ani nijak nepřipadne a bude se jim zdát, že tam patří snad odjakživa. A příklady pak táhnou. To co oni vidí kolem sebe, přenášejí mezi další lidi. Snad i takhle může začít pomalá a zdlouhavá očista společnosti od zaneřáděných mravů.