O HME 2019

Pokud bych měl zhodnotit Filipův výkon, vzal bych do úvahy dvě hlediska. V evropských tabulkách nefiguroval příliš vysoko, což je neřadilo mezi favority. Měl za sebou letní tříměsíční zranění, ale přesto se na halu dokázal dobře připravit. Naším hlavním a reálným cílem byl postup do finále, kde jsem věřil v umístnění okolo 5.–6. místa. Z tohoto pohledu je 4. místo úžasným výsledkem, s nímž nikdo nepočítal. Ale musím se přiznat, že jsem v koutku duše myslel i na medaili.

Jako trenér však vidím i rezervy, po jejichž odstranění by měl k medaili ještě blíže. V rozběhu odtáhl, tak jak jsme se domluvili, první dvoustovku za 30 sekund. Rozhodnout se pro tento krok není pro žádného závodníka příliš jednoduché. Filip naši dohodu splnil a toho si hodně cením. S Britem Fitzgibbonem byl domluvený na střídání, jenže Brit zůstal po startu uzavřený ve startovním poli, ale naštěstí šel dopředu Jakob Ingebrigtsen. Co bylo ohromně důležité, Nor nasazené tempo akceptoval a udržel.

Během závodu se Filip dostal do kolize, kde mu jeden ze soupeřů nechtěně přišlápl nohu. Snažil se dostat ze skupiny ven, což bylo možné jen propadnutím na zadní pozice. To se mu sice podařilo, ale já jsem jej za to moc nepochválil. Názor jsem změnil až v okamžiku, kdy mi popsal již zmíněnou kolizi, která nebyla pouhým okem viditelná. Řekl jsem mu: „Klobouk dolů, že ses s tím dokázal tak dobře vypořádat.“ Vystupňoval velmi dobře poslední třístovku a doběhl na 3. místě. Pokud by nedošlo k diskvalifikaci Belgičana Debjaniho, věřil bych ve Filipův postup časem. Ve třetím rozběhu nebyla tak výrazná běžecká osobnost, která by se postarala o rychlé tempo.

Před finále jsem Filipovi řekl, ať si v případě taktického závodu běží svoje tempo na pohodu a příliš se nevyčerpá. Nejdůležitější bylo ukázat síly v druhé polovině závodu. A to se myslím podařilo, přestože se i v první části závodu mohl pohybovat o trochu více vpředu.

Lewandowski předvedl ve finále profesorský výkon. Jindy běhával spíše ze zadních pozic, ale letos si Jakoba pohlídal. Styl, jakým naběhl do posledního kola, nasvědčoval tomu, že si byl stoprocentně jistý, že Norovi uteče. Jakob za sebou měl tři závody a razance Marcinova nástupu jej navíc stála spoustu psychických sil.

O ČTYŘECH ZÁVODECH PŘED HME

Podle tréninkových parametrů měl Filip letos v hale na výkon pod 3:38, ale věřil si maximálně na čas na hranici osobního rekordu 3:39.98. Pokud by byl zdravý, mohl běžel první závod za 3:40.5 a v případě další ideální příležitosti stáhnout další 2–3 sekundy. V Erfurtu (3:42.33) jej však přibrzdily střevní potíže, o dva dny později měl běžet další závod v Německu, ale zdravotní problémy přetrvávaly, a tak jsme start zrušili. Střevní viróza pokračovala až do mítinku v Sabadellu, kde Filip po dvou kolech zjistil, že to nejde a ze závodu odstoupil. Hned mi zatelefonoval a já mu řekl: „Nic se neděje, pojeď domů, připravíme se na ostravskou půlku.“ Za pár dní bylo břicho v pořádku a byl klid.

Filip je typem běžce, který by neustále závodil, přiznám se, že ho musím v tomto ohledu trochu brzdit. Jakmile se uzdravil, přichystali jsme se několika rychlostními tréninky na ostravskou půlku (Indoor Gala Ostrava). Po té viróze si nebyl svojí výkonností příliš jistý, běžel spíše zezadu, což není jeho styl. Přesto časem 1:47.75 prokázal dobré tempově rychlostní schopnosti. Po velmi dobře tempově odběhnuté patnáctistovce na republice (3:44.02) se přihlásily problémy s ucpanými nosními dutinami, kdy nemohl téměř mluvit. Z tohoto důvodu jsme zrušili start v Düsseldorfu. Zatáhl jsem ruční brzdu, Filipovi řekl, že jej tam rozhodně nepustím, a on moje rozhodnutí bez problémů akceptoval. Brzy se dal dohromady a pak už jsme v klidu dokončili přípravu na HME.

O LOŇSKÉM ZRANĚNÍ ACHILOVKY

Příčiny zranění jsme neobjevili ani my s Filipem, ani lékaři. Možností je mnoho – svoji roli mohly sehrát nevhodné nebo nové boty, trénink na nerovném terénu, snížená pata při tréninku v tretrách. Doktoři jej proklepli a diagnostikovali zánět úponu achilovky, který se mohl do nohy přesunout z jiné části těla. Od té doby vyhledává Filip spíše maratonky s měkčí patou. Všichni vrcholoví běžci musí počítat s tím, že běhání je neustálým balancováním na zdravotní hraně organismu...

Zranění achilovky není jednoduché na psychiku – a právě tady se projevila Filipova velká odolnost. Během 10týdenní běžecké pauzy hodně cvičil, chodil na rehabilitace, do sauny, na masáže, k fyzioterapeutovi a regeneračně plaval. A k tomu mi pomáhal na trénincích měřit časy. Všichni jsme ho moc rádi viděli a jsem toho názoru, že i pro něho byl kontakt se skupinou ohromně důležitý. Přesto pro něho byla ta pauza mnohem náročnější než tvrdý trénink, na který se pokaždé těší a vyhledává jej.

O NÁVRATU K BĚŽECKÉMU TRÉNINKU

Když jsem Filipovi po uzdravení na konci září řekl: „Dnes odklušeš jen jeden kilometr,“ nevěřícně se na mě podíval a zeptal se: „Opravdu jen jeden?“ Myslel si, že poběží druhý den pět kilometrů, ale na programu byly jen dva kilometry, o den později tři a na konci týdne šest. Řekl jsem mu: „Jedním volným týdnem nic neztratíš, tělo se postupně adaptuje, ale pokud návrat uspěcháš, tak za mnou nechoď, že tě něco bolí.“ Jsem moc rád, že se se držel tréninkového plánu a po několika dnech za mnou přišel se slovy, že se cítí moc dobře a že i noha je v pořádku. (úsměv) I po prvním volném týdnu jsme v tréninku nespěchali. Nejdříve bylo potřeba adaptovat svaly a šlachy do té míry, aby byly připraveny na vrcholovou tréninkovou zátěž. První měsíc jsme se věnovali různým kompenzačním cvičením, abecedě, lehkým rovinkám a krátkým klusům. Poté začal Filip běhat souvislé klusy a nakonec došlo i na tempovou vytrvalost v různě dlouhých rychlostech a úsecích (3:40–3:00/km).

Od konce listopadu jsme byli téměř až do Vánoc na měsíčním soustředění v Portugalsku. Předtím absolvoval Filip soustředění v Tatrách, ale v závěru roku jsme dali před horami přednost pobytu u moře a v teple. První tréninky odběhal v lese, postupně přešel i na silnici a v závěru soustředění přišly na řadu i první dráhové tréninky.

Po návratu z Portugalska byl Filip doma a po Novém roce odjel na dva měsíce do Prahy. U nás na jižní Moravě bývá v té době 12 stupňů Celsia, ale letos napadl sníh a byla zima. Chvilku běhal doma, ale po několika trénincích na kluzkém povrchu ho začal bolet kotník. Z mého pohledu byl pobyt v Praze (s možností halových tréninků) dobrým řešením. V předchozích sezónách jsme jezdili do haly na 7–10denní soustředění, tentokrát jsme se rozhodli pro změnu. Na kvalitní halové tréninky se adaptoval velmi rychle a i noha byla v pořádku. Absolvoval tréninky v různých tempech a rychlostech, z těch nejobtížnějších například rychlou testovací osmistovku za 1:52 nebo tři čtvrtky za 54–56 sekund. Nezapomněli jsme ani na trénink rychlých koncovek formou stupňovaných úseků. Možná se to projevilo i na HME v Bělehradě i letos v Glasgow. Filip býval a je dobrým tempařem, ale bez tohoto typu tréninku a silové přípravy by v taktických závodech na velkých soutěžích neobstál.

Dennodenně jsme si volali, Filip je v tomto ohledu velice spolehlivým svěřencem. Někdy mi řekl, že odběhal trénink v naprosté pohodě, jindy že se trochu trápil. A já se na to snažil ihned zareagovat případnou úpravou tréninku. Myslím, že jsme celkem sehraná dvojice – známe se už léta a vzájemně si důvěřujeme.

Filip je velice inteligentním závodníkem, ale přesto ho musím v tréninku čas od času brzdit. Ale abych řekl pravdu, mám rád, když na mě závodník tlačí, že by si v tréninku přidal. Většinou naplánuji tréninkovou zátěž tak, aby to bylo možné, a pak už záleží jen na naší komunikaci – někdy souhlasím, jindy si za naplánovanými rychlostmi úseků stojím.

Někdy se Filipa zeptám, jaký trénink bude na programu. A on se dost část trefí. Občas se malinko diví, že jsem naplánoval něco nového. Vysvětlím mu, proč tomu tak je, a on na to zareaguje, že je to zajímavý nápad. Někteří trenéři si za svým plánem pevně stojí, ale mě Filipův zájem velmi těší. Je závodníkem na mezinárodní úrovni a z mého pohledu je důležité jeho pocity a myšlenky akceptovat. Myslím, že je rád, že jej v tomto směru vnímám nejen jako závodníka, ale i jako člověka. Pokud by tomu bylo naopak, běžec je pod velký tlakem, a to ne každému vyhovuje.

NA ZÁVĚR MALÁ POZNÁMKA NA TÉMA SEBASTIAN COE

Skvělý britský mílař prodělal celou řadu vážných zranění a ke konci kariéry měl od doktorů doporučený maximálně 30minutový trénink. Odběhl například dvě osmistovky za 1:50–1:52 a měl splněno. Pokud by na dráze strávil při kratších úsecích mnohonásobně delší čas a naběhal v kvalitě výrazně vyšší kilometráž, byla by to pro jeho nohy náročnější zátěž. Občas jsem to vyzkoušel i na Filipovi. Letos v hale byl zdravý, a tak odběhl, jak už jsem zmínil, rychlou halovou testovací půlku. Nohy byly v pořádku, a tak jsme na závěr přidali ještě rychlou dvoustovku nebo čtvrtku. Takové tréninky má moc rád. Vážím si jej za to, že se s loňským zraněním dokázal vyrovnat i za jeho ohromnou vůli a chuť tvrdě trénovat. Je neskutečným dříčem, který si nepřipouští, že něco nejde. Tohle některým závodníkům chybí.

Fotografie: archiv Antonína Slezáka