V Bořeticích za zdejším burčákem spěchali nejrychleji Roman Paulík a Irena Pospíšilová.

Mladí tentokrát vypálili veteránům v Bořeticích rybník. Ovšem pohříchu jen absolutní vítězové mužů a žen. Za nimi se už pěkně srovnali vytrvalci poněkud odrostlejší. Bylo přece jen znát, že se v Bořeticích běželo o mistrovské tituly. A výkony nejlepších borců i borkyň byly opravdu excelentní.

Ovšem všem dnes vévodil nový traťový rekord Romana Paulíka z nedaleké Lokomotivy Břeclav, který tuto celkem náročnou trať zaběhl za výborných 31:43. A to mu již od startu nikdo nepomáhal, musel si to s časem rozdat sám samotinký.

Až za ním se rozhořela bitva v pravdě heroická, v níž měl nejvíce sil padesátník Pavel Kratochvíl /Sokol Rudíkov – 34:37/, když v závěru zdolal Luďka Durďáka /SDH Rohatec – 34:41/. A že padesátníci na bořetických vinicích tvrdili muziku, prokázal čtvrtým místem Aleš Stránský /Iscarex Česká Třebová – 35:09/ a celkově pak šestý Petr Klimeš /Slavoj Stará Boleslav – 35:42/.

Mezi ženami, jak jsem již uvedl v nadpisu, zvítězila Irena Pospíšilová, též v novém traťovém rekordu, /AHA Vyškov – 39:00/. Za ní doběhla druhá Markéta Hospodarzová /Praha Řepy – 39:33/ a třetí skončila, v pohodě běžící po skvělém výkonu v nedávném košickém maratónu, Ivana Martincová /Moravská Slavia Brno – 40:09/, čtvrtá doběhla Jana Kadlecová /AK Hodonín – 40:16/, která mě vlekla celou cestu až do cíle, ale fantastický výkon podala též pátá celkově a první žena nad 55 let, Alena Krcháková /Moravská Slávia Brno – 41:00/. Je ovšem nutné podotknout, že měla též v nohách maratón a to ten berlínský, který zvládla za neuvěřitelných 3:09.

Svobodná spolková republika Kraví hora Bořetice, to je ta ves vínu a běhu zaslíbená.

12. ročník Běhu za Bořetickým burčákem, Běhu Bořeticemi, který byl zároveň pro letošek vypsán jako mistrovství České republiky veteránů v silničním běhu, uspořádali rukou nerozdílnou kulturní komise obce Bořetice, sbor dobrovolných hasičů Bořetice, Svobodná spolková republika Kraví hora Bořetice, Běžecký klub Hodonín a TJ Liga 100 Praha.

Tradiční závody ve vinařské oblasti jižní Moravy zahájily odpoledne běhy dětí v centru obce a po nich vyrazili na jeden velký okruh vinicemi dospělí všech kategorií, zejména pak velký počet veteránů, neboť mistrovství republiky přece jen stále láká.

Nevím přesné počty dětí na startu, ale jen dospělých vyběhlo na trať rekordních 160 účastníků, takže se to vše v Bořeticích zcela jistě vydařilo.

A co na sebe prozradili ti nejlepší?

„Já sice běhám hlavně dráhu,“ přiznal se mi Roman Paulík, „ale rád si na podzim odskočím i na silnici. Navíc jsem tu vyhrál i loni, mám to kousek, tak proč to opět nezkusit zopakovat. Ale letos jsem běžel již od začátku sám a ani jsem nevěřil, že bych mohl zaběhnout tak dobrý výkon. Zejména když jsem se docela v kopci v druhé půlce trati trápil a neudržel jsem tempo. Přesto se mi pak podařilo při seběhu do vesnice zrychlit a pak to již udržet až do cíle.“

„To byl dnes nějaký mimořádný výkon, to asi už jen tak nezopakuji,“ smál se viditelně spokojený Pavel Kratochvíl, který porazil opravdu plejádu zvučných jmen nedávné běžecké minulosti. Co padesátník vepředu mezi nejlepšími, to je mezi znalci pojem.

„Já běhám v nějakých vlnách,“ kroutil zase hlavou Luděk Durďák, „jednou mi to neběží, jako třeba minulý týden v Bukovanech a z toho pak předvedu to, co se mi povedlo dnes. Nějak to nechápu, ale hlavně že mi to sedlo.“ A vehementně pak slavil titul i na stupních vítězů, stejně jako i čtyřicátník Jirka Brožík, který při tom pro jistotu několikrát spadl. Že by ten zpropadeně silný bořetický burčák? Kdo ví?

„Musela jsem si to hodně hlídat, protože tempo bylo dost ostré,“ hodnotila vývoj v závodě Irena Pospíšilová. „Až v druhé půlce se mi podařilo v kopci zvýšit náskok a pak jsem to jen kontrolovala. Ale začátek jsem běžela naplno.“

„Nemám ráda takové závody na silnicích,“ kritickým pohledem se podívala na trať Markéta Hospodarzová. „Nejraději běhám v terénu a někde v přírodě. Tady jsem se nějak moc ani neorientovala, jak vlastně rychle běžím a pak mi najednou došly síly. Ale jsem spokojená, vůbec mi to nevadí, protože jsem zase tak špatně neběžela.“

„Šlo se mi to dnes dobře, co k tomu víc dodat,“ konstatovala výborně naladěná Ivana Martincová. „Je vidět, že mám po maratónu docela slušnou formu, tak bude dobré ji ještě někde prodat.“

Nechtěl jsem běžet.

Do Bořetic jsem jel původně jen jako taxikář. Neměl jsem v úmyslu vůbec běžet. Po celý týden jsem cítil Ondřejník, který jsem vyšplhal minulou neděli při Ondřejnické patnáctce, nejen ve svalech, ale i v kostech. Takovou svalovou a i snad kostní horečku jsem ještě neměl. Ovšem co čert nechtěl, přibalil jsem si jen tak ze zvyku do kufru kabelu s běžeckými proprietami, abych tam aspoň klusal a bylo to. Klapky na očích po příjezdu do vsi jako zdivočelý kůň na startu Velké pardubické, kterou jsem letos snad poprvé od doby, kdy je v televizi neviděl, a už jsem se hlásil u prezentace jako trotl. Všechna dobrá předsevzetí zmizela jako mávnutím čarovného proutku, když jsem uviděl ten dav vytrvalců, a já se vydal znovu zmrzačit. Přesně tak to musím nazvat. Jiné přirovnání proto není. Už v prvním kopci jsem fučel jako sentinel a z plic mi zněla Beethovenova Desátá symfonie, ta nedokončená. Tak jsem to taky už na třetím kilometru viděl. Ten hvízdot z mých útrob plašil špačky lépe než výstřely z brokovnic, které kolem nás pořád zněly. K tomu mi ta hejna drzých ptáků mi připadala jako supi mrchožrouti, kteří se už chystali na hostinu na mých ostatcích, až to zapíchnu někde pod vinice, tak jsem se z posledních sil zařekl, že špačci tedy ne. Ti mě sezobat ale fakt nesmí. A s vytřeštěným zrakem, mrtvolným pohledem, spíš v opiovém transu než v běžeckém setrvalém stavu, jsem se hákl za Janu Kadlecovou a zuby nehty se držel jejího ladného kroku. Sice mi v kopci vždycky utekla, protože mám skutečně místo stehen ocelové ingoty, ale jsem přece jen o dost těžší, tak jsem se k ní dolů zase nějak dovalil a díky tomu i dovlekl v jejím stínu zcela grogy do cíle. To podotýkám s plným vědomím, které jsem nabyl asi po hodině mého propotácení cílem. Fakt to tak bylo. Už zásadně nelžu.

Protože pak při vyhlašování vítězů mi kontruje i spíkr celé akce Pavel Bíla, že na pátém místě v kategorii se umístil věčně končící Zdeněk Smutný. Ovšem musel jsem si přiznat chtě nechtě, že asi má dnes pravdu, rozumnější by bylo mé závodění pro jistotu ukončit, jelikož takhle bych se asi rychle dostal do spárů převozníka přes řeku Styx. Tak nějak se snažím sám sebe přesvědčit, že by mohl ten penězchtivý děda Cháron ještě posečkat a proto bude rozumnější na nějakou dobu své závodnické aktivity poněkud utlumit. Minimálně tak do příští soboty.