Ať si to chceme nebo nechceme připustit MSBP je Pavel Bíla. MSBP taková jak ji známe teď. Až s tím jednou Pavel sekne, tak ta liga už nebude taková jako teď. Pavel je v tom tak dlouho, dal do toho svoje charisma, zkušenosti, osobitost, tvrdohlavost, svůj systém, sám sebe. Neexistuje člověk, který by to po něm mohl převzít a dál to řídit přesně ve stejných kolejích. Padlo to taky už mockrát, někdo o tom šušká, někdo to říká nahlas a poslední rok to říká nahlas i sám Pavel, on to věčně řídit nebude.
Asi se shodneme na tom, že by bylo škoda, aby tak dlouhá tradice zanikla, aby ta práce Pavla a spousty lidí za ním přišla z roku na rok do ztracena a prostě to vyšumělo. Ono se to stát může, všechno jednou začíná a jednou končí, ani my tady věčně nebudeme. Nad běžeckým pohárem přemýšlím už dlouho a po tom, co mě tento týden Pavel sjel, jak malého kluka, že šířím bludy, tak ještě mnohem víc.
Myslím, že jestli má něco pokračovat i po Pavlovi, tak to nemůže stát na jednom člověkovi, musí na tom pracovat tým lidí se společným zájmem. Všichni si ale musí hlavně uvědomit včetně Pavla samého, že to bude jiné. Každý bude srovnávat, říkat, za Pavla to bylo tak, za Pavla to bylo onak. Ano bylo, Pavel je jen jeden, Pavel tomu celému dal tolik, že ani pět lidí společně po něm tomu možná nedokáže dát stejně, ale je potřeba se dívat dopředu a hledat novou cestu.
Bude to bolet, třeba bude v první sezoně po Pavlovi v poháru deset závodů, třeba patnáct, třeba se za rok zjistí, že to nejde, že to bez něj neumíme, to ale dnes nikdo neví.
Dnes můžeme Pavla přemlouvat, ať to s námi ještě vydrží, vyjděme mu vstříc, splňme jeho požadavky, ale pokud on sám chce končit, jednou to stejně bude potřeba začít řešit a odpovědět na otázku, kterou Pavel tento týden vynesl do pléna: „Co bude dál?“