Poprvé jsem se s ním setkal před více než 40 lety na Brněnské pětadvacítce. Pohledný, štíhlý a opálený s čelenkou ve vlasech připoutával jako magnet pohledy partnerek či manželek nás mladších, takže jsme na něj i trochu žárlili. Dámy na něm mohly oči nechat, svým vzezřením jim připomínal tehdy velice populárního filmového Vinnetua, a tak mu také mezi sebou říkaly.
Květoslav Hána se narodil 11. dubna 1937 ve Svatobořicích a žije ve Veselí na Moravě. Je ženatý, má dvě dcery – Martu /1964/ a Blanku /1970/, v současné době pečuje o nemocnou nepohyblivou manželku a ve volných chvílích se věnuje běhu. Celý život byl zaměstnán v ČSD ve Veselí na Moravě u zavazadlových spěšnin.
Květo, svým způsobem jsi vlastně rekordmanem, protože běháš už 61 let. Co tě drží při běhu?
Těším se hlavně na každý závod, protože se na něm sejdu s kamarády, se kterými si mám vždy co říci. To je přece to nejkrásnější, co na sportu může být.
Co tě přivedlo k běhání?
Jako dorostenec jsem hrával ve Svatobořicích fotbal. Když jsem jednou přišel po zápase domů, maminka mně řekla: „Bože, chlapče, ty jsi samá modřina, stojí ti to za to?“ Pak se krátce nato konal v Kyjově Běh Mladé fronty, tam jsem jel na kole a běžel tři kilometry, které jsem vyhrál. Když jsem se vrátil domů a oznámil svůj výsledek mamince, byla spokojená, že jsem uspěl a že mě nikdo nekopl. A abych jí udělal radost, fotbalu jsem zanechal. Zpočátku jsem ale běh vůbec netrénoval, jen jsem jezdil doslova od rána do večera na kole, a v běhu jen závodil.