Albert Mincsár z Maďarska se stal jubilejním dvacátým vítězem silničního běhu mezi moravským městem Hodonínem a slovenskou Skalicí. Navázal tak na svého krajana Zsolta Benedeka, který loni zvládl přibližně dvanáctikilome­trovou trasu za 38:14 min. Mincsár se letos musel spokojit s časem o víc než dvě minuty horším. Na tomto výkonu se podepsaly mimořádně náročné podmínky provázející letošní 20. ročník běhu.

Na druhé straně mohl být čas ještě horší nebýt Mincsárova souboje s Jakubem Bajzou z Kroměříže, který – po kolikáté už – přesvědčil, že na těžších terénem prostě „umí“. S odstupem na třetím místě doběhl Peter Mikulenka. Petra Kamínková přidala k několika předchozím prvním místům další, i když tentokrát musela i ona do posledních metrů bojovat se současnou slovenskou jedničkou Katarínou Berešovou. Třetí skončila další Slovenka Jana Zatlukalová.

Na rozdíl od Čech je v těchto dnech na jižní Moravě mnohem méně sněhu, do pátku dokonce díky oblevě z minulého týdne neležel na trati vůbec žádný. Po větrném pátku však přišla fronta s vydatným sněžením, takže trať byla po celé své délce pokryta několikacenti­metrovou vrstvou čerstvě ujetého sněhu, na němž to v silničních speciálech vydatně klouzalo.

Jubilejního ročníku se chtělo zúčastnit okolo tří set běžců a běžkyň, několik jich to však vzdalo a do Hodonína nepřijelo. Přesto je počet 273 startujících na průměru minulých let. Přijeli zástupci čtyř zemí: Slovenska, Maďarska, Polska a ČR. Na startu se objevili oba loňští vítězové, avšak na rozdíl od Petry Kamínkové neobhájil prvenství Zsolt Benedek – omlouvá jej, že nastoupil krátce po operaci kolena.

Závod se běží střídavě z Moravy na Slovensko a naopak. Pokud se běžci sejdou v Hodoníně, mají možnost si popovídat v prostorné jídelně ZŠ Očovská, sloužící za šatnu a ohřívárnu. Při jubileu sluší zavzpomínat na počátky tohoto závodu, který vznikl v roce 1991 ještě za česko-slovenské federace. S prvními dvěma ročníky problémy nebyly, ale po rozdělení Československa byli pořadatelé na obou stranách hranic ze dne na den nuceni řešit novou situaci.

Především nebylo možno startovat bez cestovního dokladu, za druhé se museli všichni přihlásit předem a organizátoři byli povinni vyhotovit předem přesný seznam startujících s čísly pasů nebo občanských průkazů pro českou i slovenskou pohraniční kontrolu. Občas nebyla nouze o mimořádné situace, které se s odstupem doby zdají být úsměvné, tehdy však byly hodně stresující. Problémy byly třeba s ukrajinskými běžci v letech, kdy jejich závodníci ještě mohli cestovat na Slovensko bez víz, ale Česká republika už zavedla vůči Ukrajině vízovou povinnost. S tím manažeři nepočítali a někdy bylo potřeba hodně improvizace a také dobré vůle, aby Ukrajinci mohli závodit.

Na jednu zvlášť „vypečenou“ historku si vzpomíná ředitel závodu na moravské straně, funkcionář pořádajícího BK Hodonín Pavel Bíla: „Běželo se tehdy z Hodonína a jistý borec se nejdřív přesunul vlastním autem do Skalice, aby je měl po ruce a po závodě mohl brzy odjet. Ke zpáteční cestě přes hranici využil pořadatelského autobusu, ale špatnou náhodou si v autě ve Skalici zapomněl doklady. Na celnicích nás někdy podrobně nekontrolovali, ale – další smůla – zrovna tenkrát to neplatilo. Nepomohlo přesvědčování, ten borec musel vystoupit, jenže v nestřeženém okamžiku pohraničníkům utekl a v teplákách doběhl až do Hodonína. Slováci se sice po chvíli za ním pustili ve služebním vozidle, ale měl štěstí a v ulicích města se jim ztratil. Pár minut před startem přijedou slovenští pohraničníci celí nazlobení ke startu – chlapi už stáli na startovní čáře – a že nás kvůli tomuto přestupku na Slovensko nepustí! To by znamenalo zrušení závodu. Co teď? Řekl jsem jim, že jim v cíli toho chlapa předvedu, ať si to s ním vyřídí, ale že pokud závod nebude, neručím za následky. Tak jsme se pár minut dohadovali, až přece jen na můj návrh přistoupili a mohlo se vyběhnout,“ uzavírá Pavel Bíla zážitky z dob minulých. Po vstupu do EU se kontroly značně zmírnily a po vstupu obou zemí do Schengenského prostoru ztratily celnice smysl. Nevzhledné boudy na moravské straně zmizely úplně, budova na slovenské straně je zcela opuštěná. „Seznam přihlášených musíme ale stejně celníkům odevzdat, prý kvůli evidenci,“ dodává ještě Pavel Bíla.

Někdejší řehtání úředního šimla letos bohatě vyvážily mimořádně obtížné podmínky, o nichž jsme se již zmínili. Během závodu padala sněhová krupice, vozovka byla umydlená, a proto došlo k řadě překvapení. Hodně záleželo na vůli, bojovnosti, ale také na stylu závodníka a umění přizpůsobit běh povrchu. Dejme slovo Jakubu Bajzovi: „Bylo to hodně náročné, běželi jsme dlouho v čele čtyři, oba Maďaři, Peter (Mikulenka) a já. Rozhodovalo se až necelé dva kilometry před Skalicí, kde zůstal Peter pozadu a já se snažil držet Mincsára, pokud to šlo.“ V cíli dělilo oba běžce pouze šest vteřin a Kuba může být jako nejlepší český závodník spokojen. Za velmi náročnou označila trať také Petra Kamínková.

V cílové rovince vítalo běžce poměrně hodně diváků včetně těch, kteří přišli na náměstí, kde probíhaly vánoční trhy. Velmi přátelskou atmosféru přiživoval svým osobitým komentářem populární trnavský moderátor běžeckých podniků Marián Pavlík. Po společném obědě v hotelu Tatran následovalo už jen vyhlášení vítězů v kulturním domě s nezbytným hudebním programem a rozloučení se slovy: “Tak za rok na shledanou ve Skalici“. K tomu bych ještě dodal – a už nikdy žádné střežené hranice mezi bratrskými národy!